Miluju tě, Do Kyungsoo...
Vejde do pokoje a přicupitá k posteli. „Spinkáš?“ podívá se na osobu na posteli. Přejde k němu a pohladí ho po hlavě. Sladce se usměje. Když Kai spí, je nejkrásnější. Uvolněná tvář, spokojený úsměv na rtech…DO se neubrání a lehce ho políbí na rty. Jsou měkké a poddajné. Pousměje se a odtáhne, něžně ho palcem pohladí po tváři. Vstane a jde zatáhnout závěsy, venku už je pěkná tma. Položí si věci vedle postele a ještě na chvíli se k němu posadí. Obejmul by ho, ale nechce ho probudit. Jen tak se na něj zasněně kouká a přemýšlí, co všechno by mohli podniknout, až Kaie pustí z nemocnice. Hmm, mohli by třeba zajít do kina nebo na bazén. Nebo že by zůstali doma, romantika ve dvou? Zahihňá se a posadí se do křesla, které si přistavil k posteli. Na chvíli se zadívá z okna, potom znovu na Kaie. Klíží se mu oči. Pohodlně se usadí. „Dobrou, Jongie“ zašeptá a pomalu usne…
Kai se potichu vkrade do pokoje a všimne si osoby spící na křesle. Smutně si povzdychne a přijde až k němu. Klekne si a na tváři se mu rozlije smutný úsměv. „Už zase, Kyungie?“ špitne a pohladí ho po tváři. DO se ze spaní trošku zavrtí, ale jinak spinká dál. Kai ho pohladí a něžně si ho k sobě přivine, ví, že ho to neprobudí. Jeho nikdy nic v noci neprobudí. Ani kdyby kolem něj padaly rakety, on bude ve svém dokonalém světě snů pořád. Chvíli ho drží v náručí a říká utěšující slova, spíš pro sebe, než pro něj. Po chvíli se odtáhne, chytne ho a položí na postel. Svlékne mu kalhoty a přikryje ho peřinou. Nezapomene mu dát pusinku na čelo a posadí se místo něj na křeslo. Promne si spánky a smutně zavrčí. Jak dlouho ještě bude muset žít takhle? A žije ještě vůbec? DO ho nevidí. Teda vidí, ale jinak. Kai o jeho nemoci věděl už od začátku, ale to bylo ještě nevinné. Pár výpadků paměti, nic víc. A časem…to bylo jen horší a horší. Zapomínal, jak se jmenuje, kdo je Kai, kde bydlí, co dělá. Ale i to Kai překonal, s ním po boku by překonal cokoliv. Jenže teď? Žije si ve své realitě, v novém světě, kde je Kai už měsíce v nemocnici a on se o něj stará. DO nevidí, že ve skutečnosti je to právě on, kdo leží několik měsíců v nemocnici a Kai za ním každý den chodí, aby si vzpomněl. Aby všechno bylo jako dřív. Nebude. Slzy se mu začnou linout po tváři. Říkali to. Lékaři, Kyungsoovi rodiče, všichni. Říkali, že už se to nezlepší. Ale on tomu nevěřil. Nechtěl tomu uvěřit. Věděl, prostě věděl, že jeho DO se vrátí. A spolu s ním ty krásné chvilky, které prožívaly. Věřil, že schizofrenie jednou prostě zmizí… Nové slzy se vyderou na povrch. Prudce je otře a snaží se dýchat. Chtěl to vzdát, už tolikrát, jenže pokaždé, když přišel sem a viděl ho, jak spokojený je, nedokázal to. Kdysi mu slíbil, že s ním bude napořád, v dobrém i ve zlém. A to hodlá dodržet. I když ho to bude stát jeho život, který promarní. Omyl. Ty čtyři roky, které s ním prožil, vynahradily ty další desítky let, kterého čekají…
„Miluju tě, Do Kyungso..
Pěkné...
Hatachi,15. 3. 2015 17:26